Redhawk

Někdy na začátku století, když ještě Jakutii a celé Sibiři vládl car a jeho úředníci, kočovala oleňokskou tundrou se svým stádem sobů jedna evenkská rodina, o které se říkalo, že si na ní zasedli duchové z podsvětí, protože zůstávala dlouho bezdětná. Žena sice během šesti let šestkrát otěhotněla a porodila, ale žádné z novorozeňat se k životu nemělo, a tak, když otěhotněla posedmé, požádala o pomoc svou příbuznou, šamanku, která tehdy nějaký čas kočovala společně s nimi. Šamanka se rozhodla provést obřad na ochranu duše dítěte. Vyrobila z březového dřeva kalíšek, vyřezala figurku ptáčka, z vydělané kůže mladého soba udělala dvoudílný váček, který vyšila chlupy z jeho podšíjové hřívy, ten kalíšek naplnila rozpuštěným tukem, zřejmě medvědím, a ponořila do něj dřevěného ptáčka tak, aby hlavička zůstala nad hladinou. Počkala, až tuk ztuhne, pak uložila nádobku s figurkou do koženého váčku a rodičům řekla: "Tohle je hnízdo duše dítěte, které má přijít na svět. Až se narodí, duchové z podsvětí se k němu slítnou a budou chtít jeho duši, jenomže ji nenajdou, protože bude schovaná tady u mě. Dítě neumře a až začne běhat, duši mu vrátím. Dál se o ní bude starat samo." Všechno se stalo, jak šamanka předpověděla. Dítě se narodilo (byl to chlapec), duchové z podsvětí se k němu slítli, jenže tentokrát odtáhli s nepořízenou. Chlapec neumřel a když vyrostl, šamanka mu kalíšek v koženém váčku předala. Řekla, že ho musí ještě nějaký čas nosit při sobě a dávat na něj pozor, proto mu na něj rodiče koupili v nějaké vesnici od jednoho Jakuta dřevěný futrál. Otec k tomu futrálu připevnil kožené popruhy, aby bylo možné ho zavěsit k sedlu, když rodina kočovala, a jelikož šamanka neřekla nic přesnějšího o tom, jak vlastně dlouho má chlapec tu svou dětskou duši opatrovat, opatroval ji pro jistotu skoro celý život. A byl to dlouhý život. Přežil rodiče i šamanku, přežil cara i jeho výběrčí jasaku (to byla naturální daň, placená kožešinami) i pravoslavné misionáře, kteří křtili usedlé Jakuty i kočovné Evenky, přežil Lenina i jeho rudé komisaře, kteří mu nechali zapsat do pasu ruské jméno Dmitrij Ivanyč Ivanov, přežil Stalina i jeho pověřence, kteří ho přinutili dát soby do sovchozu a být hlášen v místě trvalého bydliště, přežil válku s Němci a přežil i celé impérium, které si říkalo Sovětský svaz. Na začátku devadesátých let bydlel u své vnučky v osadě Žigansk na dolním toku řeky Leny. Tehdy zrovna paní, která spravovala zdejší muzeum (národností pojakutštěná Evenka), obcházela všechny místní obyvatele a ptala se po starých, nepoužívaných věcech, kterými by mohla obohatit muzejní sbírku. Sháněla nádobí, nářadí, oblečení, zbraně, bankovky, fotografie a písemnosti, a kromě toho nahrávala na magnetofon příběhy a písničky, kterým podle ní hrozilo zapomenutí. Dmitrij Ivanyč měl to i to. Odvyprávěl všechny šamanské historky, které si pamatoval, a pak přinesl tu zvláštní věc v dřevěném futrálu. Když vysvětlil, co to je, ředitelka muzea nestačila žasnout. Nejvíc ji udivilo, že tuk v kalíšku nebyl vůbec žluklý a že barvou i konzistencí připomínal čerstvý. "Šamanské tajemství," řekla si v duchu a polekala se. "Takovou věc chcete dát do muzea? Co když se vám pak něco stane?" "Jen se nebojte. Nic se mi nestane." "A jak to můžete vědět? Vždycky jste ji měl přece u sebe." "Dřív ano, ale poslední dobou, když někam jdu, většinou na ní zapomenu. To víte, to už je skleróza." Děda se smál: bylo mu bezmála sto let. "Nebojte se, bývám bez ní dost často a nic se mi neděje. Už v ní není žádná síla, je to jenom památka." Ředitelka muzea potřásla hlavou. "Tak dobře," řekla pak. "Ale jestli onemocníte, hned vám ji vrátím." A odnesla si hnízdo duše dítěte do muzea. Dmitrij Ivanyč ovšem skutečně krátce na to vážně onemocněl a začal rychle chřadnout, ale vzhledem ke svému věku to nepovažoval za nic zvláštního. Smrti se nebál a svůj starý talisman rozhodně zpátky nepožadoval, protože cítil, že jeho čas se má stejně brzy naplnit, a nijak se tomu nehodlal bránit. Čekal. Mezitím se zasvěcené kruhy ve městě Jakutsku chystaly na mezinárodní vědeckou konferenci, která si dala za úkol otevřít po letech mlčení, vynuceného stranickými zákazy, odbornou diskusi o religiozním fenomenu, označovaném nejčastěji trochu nešťastným a zavádějícím výrazem šamanismus (přípona -ismus totiž evokuje představu nějakého uceleného ideologického systému, zatímco ve skutečnosti byly a jsou praktiky a výklady jednotlivých nositelů šamanského daru do značné míry originální a neopakovatelné; asi by bylo lepší říkat prostě šamanství - na té konferenci to také někdo navrhoval). Zájem místních vzdělanců byl jinak docela pochopitelný: má se za to, že slovo šaman je sibiřského původu (pochází z evenkštiny) a konference se tedy - poprvé v historii - měla odehrát takříkajíc na domácí půdě. Zúčastnilo se jí mnoho etnologů, psychologů a šamanovědů z celého Ruska i ze zahraničí. Ředitelka žiganského muzea tu se svým unikátním exponátem měla velký ohlas a zasloužila se o dosti bouřlivou diskusi. Zatímco místní, domorodí účastníci se většinou přikláněli k názoru, že dotyčný předmět svou sílu dosud nepozbyl a je tudíž krajně nevhodné a možná i nebezpečné ho takto převážet a ukazovat, mezi zahraničními hosty byli naopak mnozí, kteří se na základě určitých dříve již v literatuře popsaných analogických případů přikláněli k názoru, že v dotyčném předmětu nejspíš žádná síla už dávno není. Učený spor o povaze a trvanlivosti šamanského kouzla zůstal na konferenci nerozhodnut. Ale jeho řešení - a s ním i konec příběhu - byly už nedaleko. Když se totiž paní ředitelka vrátila z konference domů, navštívila ji vnučka Dmitrije Ivanyče, aby jí předala jeho vzkaz: dědeček chce zpátky svůj starý talisman, protože má pocit, že v něm přeci jen nějaká ta síla ještě zůstala. Už dlouho před tím totiž jenom ležel, trápily ho bolesti, čekal vlastně už jenom na smrt, ale ta pořád ne a ne přijít, a tak ho najednou napadlo, že ho ta smrt dost možná prostě nemůže najít, protože jeho duše není u něj, ale v muzeu, ve vitríně. Ředitelka muzea té obavě porozumněla. Nechala si svůj vzácný exponát vyfotografovat a pak ho Dmitriji Ivanyčovi vrátila. Poděkoval jí a během několika dnů skutečně v pokoji zemřel. Žiganskému muzeu zbyla jen ta fotografie, první fotografie lidské duše, kterou jsem si v životě prohlížel (mimochodem: v jazycích sibiřských národů výraz, který by bylo možno prostě přeložit slovem duše v podstatě chybí, všechny tyto národy vidí to, o čem je zde řeč, vždy už jako mnohost, složeninu teleologických sil, z nichž každá má stejný nárok nazývat se duší, jako ty ostatní; pokud by někdo přesto trval na jednoslovném vyjádření, musel by tohoto výrazu užívat v jeho nejobecnějším a nejširším možném významu, jakožto symbolu pro základní oživující a tvarující princip člověka, zahrnující aspekt religiozní, psychologický i biologický). Takhle ovšem vypadá závěr příběhu, jak si ho vyprávějí lidé po vesnici, sama ředitelka muzea tuto verzi při mé druhé návštěvě Žiganska důrazně popřela: je to prý pouhá legenda, ve skutečnosti zůstalo hnízdo duše dítěte v muzeu až do dědečkovy smrti a teprve potom si pro ně jeho příbuzní přišli, protože si prostě nepřáli, aby bylo vystaveno jako exponát. Obě verze se pak shodují v tom, že Dmitrije Ivanyče pochovali podle starých obyčejů, tedy i s jeho osobními věcmi, mezi nimiž nechyběl březový ptáček v březovém kalíšku, zalitý tukem, který se nekazí.